O síle vděčnosti a taky trochu o pokoře

Kovářova kobyla a ševcova žena…, jistě znáte toto české přísloví. Starat se a pomáhat ostatním je fajn, ale sobě? No, co budu komu povídat.  Zase jsem to přeháněla s prací, a protože moje duše chce, aby ji to vozítko v podobě těla ještě chvíli vozilo, tak mi přihrála do cesty relaxační pobyt v lázních Poděbrady.

A jak se říká, nic v životě není náhoda, tak i tento krátký pobyt nebyl jen relaxační, ale taky mi něco přinesl. Malé setkání s vděčností a pokorou.

Měla jsem čas mezi procedurami, a tak jsem si koupila skvělou zmrzlinu a šla se projít po kolonádě. Sedla jsem si pod rozkvetlý strom, pozorovala lidi a dívala se do vodopádu. Najednou mě ze zamyšlení oslovil postižený mladý pán a sedl si ke mně. Měl ke mně velkou důvěru a začal mi po chvilce vyprávět.

Že tady bydlí přes týden v chráněném bydlení a teď tady musí počkat na maminku. A přitom čekání se pomalu rozpovídal i o svém životě. A já si znovu uvědomila, co je zdraví a štěstí v něm, jak jsem často málo vděčná a mnohdy hudrající. A pak mi najednou povídá: „ jé, tam je krásný ptáček, a to jsou krásné květy, a ty nádherné zelené listy na stromě, a ta voda tak krásně stříká“.

No a tak jsem se s ním na chvíli vrátila do dětského věku, on byl totiž taky takovým dospělým dítětem. A pak, když si pro něho maminka přišla a odešli, ještě chvíli jsem se dívala do koruny stromu a cítila to teplo kolem srdce, tu vděčnost za to, co mám nejen já, ale i za tohle vše kolem, za tu moudrou přírodu a nekonečný vesmír.

A taky za to, co se mi právě stalo. Protože někdy stačí a stojí za to si jen chvilku sednout, odpočinout si, přestat se tolik honit a podívat se trochu kolem.  Třeba právě na kytku, strom, list, modrou oblohu…a sklonit před tím tak trochu i hlavu.

A malé zamyšlení nakonec

Nevím, co bude zítra, či za týden, ale vím, že přichází přesně to, co teď ke svému vývoji potřebuji nejvíc…