Když tě život někam vede, překroč svůj stín a uvidíš světlo

Občas se nám to stává všem. Na začátku čehokoliv chceme něco udělat, máme nějaké plány, někdy velkolepé, někdy úplně obyčejné, a najednou, často dřív, než vůbec začneme, je z nich nic, někam nám zmizely.  Na poslední chvíli jsme dostali strach, že se to nepovede, přijdeme přitom o něco, nedokážeme to, nehodíme se na to, nemáme na to buňky, jak to dokončíme a mnoho jiného.

Proč dělat životní změny?

Před několika lety, jsem pochopila, že můj život je nějaký divný, že jsem sice dokázala v práci i osobním životě hodně, ale nějak nemám skoro žádné další cíle. Cítila jsem, že bych měla ještě něco udělat, něco pro co jsem sem na Zem přišla, a že takhle to prostě neudělám.

Celoživotní práce v jednom podniku mě prostě už dávno přestala naplňovat, a věděla jsem, že chci poznat ještě něco jiného než práci, kterou skvěle ovládám, že žití na malém městě je i díky přírodě sice hezké, ale že to už dobře znám a tím je to pro mě jednotvárné, prostě že chci ještě něco vyzkoušet, udělat, zažít a třeba i něco nového vytvořit, najít nějaký nový rozměr svého života. Zároveň mi došlo, že to vše už nedokážu udělat tam, kde jsem, ale jedině tak, když udělám nějakou VELKOU ZMĚNU.

Moje intuice mě nabádala k takové změně už hodně dlouho, ale můj rozum mi zároveň říkal: tady kde jsi, je ti nejlíp, tady máš stálou práci, peníze, bydlení, kamarádky, je ti hodně let na změnu, to jsi měla udělat dřív, co si počneš ve velkém městě, skoro sama, bez přátel, bez práce, víš, co všechno budeš muset udělat, abys to mohla zrealizovat? Co budeš muset změnit?

No a já jsem nějakou dobu ještě váhala. Hlas ega ještě chvíli děsil ten menší hlásek intuice. Až jednou, bylo to na Silvestra roku 2017,  měla jsem zrovna službu, jsem přišla domů opravdu hooodně utahaná. No, a tak jsem si šla na chvilku lehnout, abych si pak mohla alespoň na dálku s rodinou a přáteli připít o půlnoci.

Co mě přesvědčilo ke změně, co byl ten poslední kamínek ve skládačce života?

Usnula jsem a vzbudila se v 9 večer. Vstala jsem a najednou, bez jakéhokoliv upozornění, absolutně šílená křeč v noze, tak šílená, že jsem myslela že mám po noze, že jsem o ni prostě přišla, bolelo to neskutečně a nemohla jsem udělat ani krok k mobilu, abych si zavolala záchranku. Začala jsem se modlit k Bohu, k Ježíši Kristovi, k Archandělu Rafaelovi. No po nějaké době ta strašná křeč začala polevovat až ustala úplně.

Noha mě pobolívala ještě asi dva dny, ale najednou mi to celé docvaklo. Pokud neudělám ten první krok ke změně, pokud se konečně nerozhodnu, tak už třeba žádný další krok nebude. A tak jsem začala konečně poslouchat ten původně slabý hlásek intuice a vše se začalo měnit.

Co mi pomohlo změnu udělat?

Nejprve jsem si udělala celkový plán, pěkně měsíc po měsíci, jednotlivě jsem si vypsala nejzákladnější aspekty toho, co je potřeba udělat, jak to udělat a od kdy- do kdy

1. částečná rekonstrukce bytu 
2. realitní kancelář, která mi zprostředkuje prodej bytu
3. prodej bytu
4. výpověď ze zaměstnání
5. realitní kancelář pro zprostředkování bytu v Praze
6. nový byt v Praze
7. stěhování, balení, kdo mě přestěhuje
8. pracovní uplatnění, kurzy, nová práce apod.

Potom jsem si každý ten jeden krok rozkouskovala na další dílčí kroky, nejen po měsících, ale i po týdnech a dnech např.

1. Částečná rekonstrukce bytu

• leden – březen
• co se bude rekonstruovat
• kdo to bude dělat- najít si firmy, reference, ceny
• kdy a co se co bude realizovat- jaká firma, který týden, které dny
• budu mít nějaký dohled, budu si brát dovolenou apod.

Takto jsem si vytvořila celý plán a pak jsem postupně odškrtávala jednu položku po druhé a vše se dalo do pohybu a postupně, od ledna – do konce srpna 2018 jsem to celé zrealizovala.

Co jsem tím vším dokázala?

To, co bych si předtím vůbec nikdy nedokázala ani v tom nejodvážnějším snu představit. I v pokročilejším věku (57 let), udělat velkou životní změnu. Na konci prázdnin 2018, po 8 měsících příprav, jsem se stěhovala. Překročila jsem svůj stín, přestala lpět na svém původním záměru zůstat do důchodu v jedné práci, zůstat do smrti v jednom městě, v jednom bytě. Ano, překročila jsem nejenom sama sebe, ale i svůj stín a uviděla světlo na konci tunelu. Začala jsem konečně jednat podle sebe, podle toho původně slabého hlásku své intuice. A přestože to nebylo vůbec jednoduché, dokázala jsem to. A jsem na sebe opravdu hrdá.

Změnilo to můj život v mnoha ohledech, ale o tom zase jindy…